ADAM

Na jaře roku 2014 jsme se s partnerem ozvali paní Runkasové, že bychom chtěli adoptovat kočičky. Dva kocourky jsme také adoptovali. Když jsme s jedním o pár chvil později jeli na veterinu na kontrolu, požádala jsem paní Runkasovou o prohlídku pejsků, i když jsem věděla, že si žádného vzít nemohu. Byla jsem přes týdny ve škole v Praze a ve Znojmě jen o víkendu. Jeden pejsek se mi moc líbil. Doma jsem to řekla partnerovi. Oba jsme možnost adopce zamítli z důvodu toho, že skoro nejsem doma. Asi o týden později jsem byla u svojí maminky a ozval se mi partner, že si to rozmyslel a pro pejska půjdeme. Byla jsem nejšťastnější na světě. A pořád jsem. Adámek zpočátku k nám nechtěl, ale když jsem sedla do auta, skočil mi na klín. Trvalo asi půl roku, než si zvykl na partnera, hodně se doteď bojí mužů a dětí. Adámek je tak bojácný, že doma vždy s někým musí být a bojí se cizích lidí. Náš život jsme tedy přizpůsobili jemu. Máme takovou práci, že nikdy nezůstává sám a všude s námi jezdí. Po těch letech, co už s námi je, tak jsme hodně na jeho psychice zapracovali. Miluje především paničku, samozřejmě i pánečka a naše kočičáky.

Děkujeme paní Runkasové, že právě my jsme dostali šanci adoptovat Adámka.

Petra Vaňková a Vladimír Dvořák

Takto se mám doma

Ještě v útulku